Honzíkova cesta dvacátého prvního století aneb „všechno klape jak Švýcarské hodinky“.

Pamatujete si ještě na knížku Honzíkova cesta od Bohumila Říhy? Příběh malého Honzíka, který mimo jiné, poprvé cestuje vlakem za babičkou a dědou do Koníkovic? Vzrušení i strach zažíval v knížce předškolák Honzík … a také JÁ, když jsem vystoupila v Curychu na letišti s jasným cílem – během čtyř dnů „objevit“ Švýcarsko VLAKEM.

Už jen samotná cesta vlakem nadchne mnohé z nás, i pro mne to byla ta vzrušující část. Strach přišel ve chvíli, kdy jsem zjistila, že na přestup, a to všude na nádražích, vesnických i městských, máte 3 – 7 minut. Znovu si čtete časy a říkáte si „to přece není možné“! Velmi rychle zjistíte, že je to nejen možné, ale i zcela běžné. Nejen že vlak, jakékoliv třídy, nepřijede později, on nepřijede ani dříve, on prostě přijede přesně!

Něco, na co jednoduše nejste připravení, něco, s čím nepočítáte.

Myslím, že přesně ve chvíli kdy tomu uvěříte, pochopíte Švýcarsko. Otřelá fráze, že vše „klape jako Švýcarské hodinky“ má rázem svůj jasný význam. Záhy ale zjistíte, že u přesnosti zdaleka nekončí. Pokud to totiž nevíte, tak ve Švýcarsku je všechno nejlepší a nejkrásnější… přemýšlím, zda takový superlativ nedat do uvozovek… ale nedám, svým způsobem je to tak. Švýcarsko je opravdu neuvěřitelná země – vypadá jako obří golfový green od Josefa Lady. A ještě k tomu lemovaný horskými masivy. A že jich tu je! Všechny vrcholy jsou dostupné minimálně nejvýše položenými lanovkami světa, jak jinak, že?

A pak si jedno odpoledne projdete malý hřbitov u kostela uprostřed Zermattu, kde čtete náhrobky a vzkazy těm, kteří zemřeli při výstupu na Matterhorn. Cítíte jediné – respekt a pokoru vůči přírodě i člověku samotnému. Ve stínu MATTERHORNU jsem strávila dva dny a musím přiznat, že je to opravdu magická hora. Je to jako v Pánu Prstenů, magické moci prstenu (jménem Matterhorn) neutečete. U mě toho byly jasným důkazem především desítky téměř totožných fotek (vlastně možná zcela totožných).

Tři dny bez vlaku, ve Švýcarsku téměř „mission impossible“. Po třech dnech abstinence na mne ovšem čekal vlak všech vlaků: luxusní, panoramatický GLACIER EXPRESS. Nejpomalejší vlak světa, který se hrdě sune jižními horskými masivy a údolími, zdolává nespočet mostů i tunelů a v nejvyšším sedle dosahuje výšky 2 033m. Trasu Zermatt – Davos – Svatý Mořic (necelých 300km) dává s přehledem za sedm a půl hodiny a to i s výměnou lokomotivy. Velká skleněná okna vám každým okamžikem zprostředkovávají neuvěřitelný pohled na okolní panorama. I přes svůj úctyhodný věk neztrácí tento 86ti letý stařík na kráse a popularitě, ba naopak! Každoročně je obdivován všemi národnostmi světa, turisty i aktivními sportovci, kteří dělí svůj čas mezi nejkrásnější lyžařská střediska – cestovaní s lyžemi? Žádný problém, jsme přece ve Švýcarsku!

Bez nadsázky lze říci, že si v zemi přírodních krás, kosmopolitních měst, čokolády, sýrů, hodinek a vlaků vybere opravdu každý.  Pravdou je, že ve Švýcarsku je také všechno nejdražší. Pro někoho možná jediná „chyba“ na kráse, i když chyba s velkým otazníkem. Myslím, že každý kdo cestuje, už dávno přišel na to, že za dobré služby jsou nadevše, i když něco stojí. A kdo na to ještě nepřišel – sedněte na vlak a hurá do Švýcarska.

Nebudete litovat

A ještě jedna rada na závěr – pokud na sebe chcete upoutat pozornost – zkuste se projít po trávníku, nebo např. neopatrně upustit papírek mimo koš. Pokud vám ruka neupadne hned, věřte, že si to přejí všichni, kdo vás v tu chvíli viděli (a síla myšlenky je mocná).

Neuvěřitelná, chvílemi až sterilní čistota, smysl pro pořádek a čest … no, jiného člověka to z vás asi neudělá, ale moc hezky se na to dívá. Možná si doma jen začnete ráno stlát postel…