Jak jsem potkala ÁJURVÉDU – část 1.
Den první – 20. 02. 16
I moje druhá cesta do Indie mě zavedla na jih do Keraly, do státu, kde je 100% gramotnost, odpadky částečně skrývá zeleň a já se svými 158cm vyčnívám.
Do státu, kde dodnes dýchá stará koloniální Anglie, a vy jako „bílý sáhib“ přijímáte každodenní radost a pokoru místních lidí plnými doušky, do státu, kde je stejně přirozené dávat jako brát.
Plán je jasný – týden s klienty a 2 týdny sama se sebou a „paní Ájurvédou“ (nebo panem?)
Den šestý
Jeden z nejkrásnějších momentů při mé práci je pochvala před nastoupenou jednotkou.
Vše co jsme měli vidět jsme viděli, co jsme měli zažít, jsme zažili – divokou jízdou s místními „rikšaři“ od Maharadžova paláce k čínským rybářským sítím v Kochinu, čajové plantáže, koření a nádhernou přírodu NP Periyar v oblasti Thekkady až po nekonečnou Marrari Bech, kde máte pocit, že se při pozorování místních rybářů zastavil čas. K tomu plavba na tradičních rákosových hauseboatech (úrovně 4*) i s noclehem, excelentní jídlo a v době prohibice i dostatek alkoholu (pravda omezeno na víno a pivo ale o to více chutnaly „domácí zásoby“). Nechyběla kultura v podobě tradičních indických tanců či bojového umění Kalari, lekce jógy ani ajurvédská masáž na rozloučenou.
Z osobního i profesního hlediska musím říci, že jih Indie je místo, na které by se měl zaměřit každý cestovatel, ať už jsou jeho chutě jakékoli. Chrámy a historie Tamil Nadu v kombinaci se sousední zelení a plážemi Keraly jsou ideální kombinací. Služby jsou zde 100%, výborná kuchyně, dobrá infrastruktura a hlavně bezpečná destinace!!! Jediné, co této části světa zatím „schází“ jsou davy turistů – a to je jen otázkou času!
Den sedmý – první den v mém novém domově
A je to tady, ve čtyři hodiny ráno se blížím k rezortu Sreyas Helth Center, kterému „vládne“ Mudr. Venuji Venugopal (dále jen Doktor). Moc toho nevnímám – tedy kromě domů obalených svíčičkami připomínající naše vánoční stromky. Je jich tu poměrně dost na to, že jsme ve vnitrozemí asi hodinu jízdy na sever od Kochinu.
Jediné co si po příjezdu pamatuji je muž ,Ind, evropsky oblečený, který mne upozorňuje na výbuchy spojené s právě probíhajícími oslavami: „Nebojte se madam, nic to není, nic se neděje“, řekl a zmizel. Přikývla jsem jako že rozumím a padla do postele. Při první „dělostřelecké salvě“ mě málem ranila mrtvice – vyběhla jsem na balkon a zírala do tmy – ale jak pan domácí pravil „nedělo se nic“.
Výbuchy „ohňostrojů bez světel“ z asi 500m vzdáleného chrámu časem zevšedněly, stejně jako náboženské písně doprovázené hlasitým hudebním projevem či mocný hlas Muezzinů.
To vše spolu se psy, ptáky či klaksony aut z nedaleké vesnice tvořilo každodenní kulisu.
A vy si najednou uvědomíte, že i když vše slyšíte, vůbec nijak vás to neruší.
„Můj nový domov“ – význam tohoto slova vám dochází každým dnem více a více. Zjistíte, že i když vám tu říkají madam (tedy kromě doktorů) znají vaše jméno naprosto všichni, dveře do pokoje máte celý den otevřené – stejně jako dveře do vašeho obýváku, a když pak s vámi zavtipkuje nenápadný chlapík, který vám každý den nese před spaním lék – chutnající asi jako směsice bláta, medu, hořké čokolády a čili v přesném poměru – se slovy „vaše čokoládová zmrzlina před spaním, madam“ – víte, že jste mezi svými.
První tvář, kterou jsem uviděla na sousedním balkoně mého pokoje byla Tereza – moje kamarádka, která s námi přiletěla, ale zamířila rovnou sem, což jí dělalo o týden vzdělanější.
Pro klasický pobyt jsou tři týdny myslím optimální, dva je trochu málo a čtyři až šest týdnů už možná trochu moc – i když záleží samozřejmě na diagnóze.
„Tak co Venugopal?“ Zeptala jsem se zcela spontánně, jaký je? Boží, prostě boží, odpověděla Tereza okamžitě a bez rozmyslu.“ Abyste tomu rozuměli – Doktora předchází jeho pověst – je to vzdělanec, léčitel, jogín a „lifestyle promotér“, jehož hlavní vizí je představit a zpřístupnit klasickou Ájurvédu co možná nejširšímu modernímu světu.
Tohoto bělovlasého, bělovousého a nesmírně vitálního staříka opravdu nelze přehlédnout.
Už při prvním setkání tak nějak cítíte že „ON VÍ“. A on opravdu ví, ví toho o vás pravděpodobně víc, než Vy sami už při podání ruky. Okamžitě pochopíte, že on je to „slunce“, kolem kterého se to tady všechno točí (a nejen tady). První rozhovor byl moc příjemný (jako ostatně všechny následující), spontánně jsme mluvili o rodině a vztazích – na konci mě pohladit po ruce a řekl,
že být matka je požehnání a kulišácky dodal, že ale „show must go on“ ať se děje co se děje a úkolem každého z nás je si to užít. S Doktorem jsme trávila podstatnou část dne, což možná trochu „vadilo“ ostatním hostům. Dvakrát se ve dveřích objevila Japonka Momoyo a pro Doktora si přišel i Ukrajinec Igor. Každý ho chtěl mít alespoň chvíli „jen sám pro sebe“.
S odstupem pár dní jsem je pochopila – pokaždé, když měl Doktor přijít, jsem se i já těšila na setkání, na rozhovor anebo jen na objetí. Myslím, že jsem také pochopila, co znamená slovo GURU. Náš pan Doktor byl prostě „chodící moudro a dobíječ energie v jedné osobě“.
První den pobytu mě poctil svojí návštěvou i astrolog – zvláštní chlápek – světlejší pleť než ostatní Indové, zeleno žluté oči, brýle a žensky tvarované rty. Šlo to rychle, jen tak mezi řečí s Doktorem jsem mu řekla svoje data a přibližnou hodinu narození, on udělal pár výpočtů a nedávná minulost a blízká budoucnost byly vyřčeny. Tak uvidím, jak se proroctví naplní.
Odpoledne mě čekala první masáž, ta základní, takové „zahřívací kolečko“ – moc příjemné, musím přiznat. Dva, skvěle synchronizované páry rukou mají za úkol dostat olej od konečků prstů na nahou až ke kořínkům vlasů.
Olej je tu vlastně základ všeho – ten kokosový na vaření a řada ostatních na masáže. Při každé proceduře otevírá olej póry, kterými se pak toxiny dostávají z těla ven.
Den osmý až jedenáctý
Jsem již v pravidelném každodenním režimu:
06:30 – nenápadný chlapík (ten se smyslem pro humor) nese ranní lék – velký panák hořko kyselého nálevu s hrudkami u dna „i ty musíte vypít, madam“, říká s úsměvem.
07:00 – 08:00 lekce jógy – bez urážky trochu připomíná cvičení v Sokole ale hlasový projev našeho učitele je bezkonkurenční – Aummm, nádech, výdech – všechno nám říká – a na závěr meditace. Náš učitel je v „pozemském životě“ bankovní úředník, je ohebný jako luk a má sympatického „Milana“ – tedy pivní bříško.
08:30 – 09:30 moje ranní masáž:
Při vstupním pohovoru jsme přiznala bolavé kolenní klouby a „lehkou“ nadváhu – tak 10kg dole by mi rozhodně slušelo – „budiž“, řekl ošetřující lékař. Fešák středního věku, který se vám vždy při poslechu „srdečních šelestů“ zadíval zhluboka do očí a nebo spíše do duše?
O co je celý rezort jednodušší o to lepší má vybavení – od podložek na jógu, přes masážní stoly, skvělou kuchyni až po „malé ale šikovné“ masérky a maséry – ženu vždy masírují dvě ženy, muže dva muži. Výměna je nepřípustná.
A teď bedlivě poslouchejte, jak se z těla dají vymasírovat tukové polštáře – svléknete se do naha, dostanete něco jako bederní roušku a položíte se na lehátko, trochu připomínající „dřevěné necky na pašíka“ během zabíjačky. První den jsem byla celkem dobrá napodobenina takového pašíka (Vánoce, Silvestr a každý rok po čtyřicítce jsou znát – alespoň u mě).
Masážní stoly jsou samozřejmě speciální, dřevěné, prvotřídně tvarované a dostatečně prostorné, ve správném sklonu a se všemi potřebnými detaily. Vaše tělo je nejdříve dostatečně promaštěno olejem během velmi příjemné asi čtvrt hodinové masáže.
To celé trvá asi 45 minut, během kterých je vám bahno důkladně vetřeno opravdu všude. Obzvláště masáž dlaní a chodidel patří k nejpříjemnějším částem celého procesu. Za odměnu, si po té sednete do bedny (sauny), ze které vám kouká jen potící se hlava. Hodina čistého času každý den – víte jména svých masérek, jejich věk, počty dětí a popř. co dělá jejich manžel, pokud už nějakého mají – na hlubší konverzaci už Angličtina většinou nestačí. Vlastně ano – otázky „zda je vše OK, tlak při masáži je dobrý a zda bahno není moc teplé“. Po celou dobu vás sledují zvídavé oči a každou chvíli jste odměněni krásným úsměvem, s neuvěřitelně bílými zuby.
Ani na práci si ženy neodkládají barevné oděvy, kryté zástěrkou, či šperky v podobě náušnic a řetízků, na čele Bindi (tečka či kapka) a ranní požehnání z chrámu. O co jsou ženy barevnější o to jsou muži v oblékání střídmější – jednobarevné košile a kalhoty, které po práci převléknou Dhoti – kus látky omotaného kolem pasu. Po masáži následuje snídaně.
Místní šéfkuchařka Santa, je pro mě, vedle Doktora, druhým středobodem – je přirozená, pečující, komunikativní a vtipná. Během prvních dní mi vyplňovala moje „dlouhé chvíle“ možností trávit společně čas v kuchyni. Každou ingredienci jsem si mohla ochutnat a ona se jen šibalsky usmívala a příznačně pokyvovala hlavou ze strany na stranu.
Pro mou akční povahu to byla záchrana, z rozjetého vlaku jsem najednou stála na místě, „musíš odpočívat“, znělo ze všech stran. No jo, ale jak se to dělá? Zjistila jsem, že takové čistokrevné odpočívání není zase tak jednoduchá věc! Následoval oběd, polední klid a odpolední masáž – 15 minut tělo a po té půl hodinka pomalu stékajícího vlažného mléka na vaše čelo. V tu chvíli si dokážete živě představit, proč právě tato metoda (v poněkud jiném provedení) dokázala rozvázat jazyk nejednomu válečnému zajatci. Je těžké udržet klidnou mysl a opravdu si „to užít“. Pokud se vám to podaří, je to moc příjemné. V opačném případě prožíváte jen 30minut myšlenkového chaosu, po kterém si potřebujete trochu odpočinout. Po zbytek dne máte volno. Většinou přichází paní doktorka – optat se jak se máte, co nálada, stolice a tlak.
Celkem se o nás, devět klientů, starají tři lékaři, šest masérek, tři maséři, kuchařka, pomocnice v kuchyni, uklízečka, řidič a manažer rezortu. Doktor dochází tak každý druhý až třetí den.
Každý den mě vlastně ještě čeká zábal na bolavé koleno – hnědé, hutné bahno, přikryté listem a obalené plátěným obvazem – nefalšovaný „babský recept“. Kolem půl sedmé večeře, v osm „zmrzlina před spaním“ a hurá na kutě.
Doktor se rozhodl, že nás trochu vyvenčí – „kdo chce do chrámu, ať se přihlásí“. Pět ze šesti dámských rukou bylo rázem nahoře.
Rezort není velký, max. 11 osob, páry bydlí spolu, ostatním se doporučuje sdílet pokoj o samotě.
Zamířili jsme do Trissuru – kulturního centra Keraly s pouhými tři miliony obyvatel a nespočtem chrámů. Doktor vybral jeden, kam jsme i my, NEhinduisté, mohli vstoupit až do útrob. Trpělivě nám povídal o tom, jak důležité je klást si otázky – že ne pouhé učení ale pochopení skrze otázky je ten správný úhel pohledu, že každý z nás má jinou energii a proto můžeme mít rádi kamaráda více než bratra.
Moudře a trefně popisoval jednotlivá božstva jako individuální představitelé nejrůznějších potřeb. Dojdete tedy k závěru, že si stačí jen vybrat toho „správného boha“ a pokorně poprosit. Popisoval „mužské“ bohy Brahmu, Višnu a Šivu ale obratem dodal že vlastně vše, k čemu jsou stvoření „de facto“ zařídí jejich ženy – poškrábal se ve vousech a dodal „stejně jako v životě“ čemuž se obratem upřímně a hlučně se zasmál. A nakonec Ganesha – slon, bůh, ten, který zrakem vidí a vnímá, chobotem jde do hloubky věcí, slyší každý detail a ve své velké hlavě pak vše moudře vyhodnotí – toho všichni žádáme o štěstí. V každé, ze svých podob, sedí na malé myši – ta představuje ego, jako největší překážku v osobním rozvoji a cestě k pochopení a pokoře.
Během návštěvy Šivova chrámu jsme zažily zajímavý obřad – „naše“ Japonka zde chtěla za vše poděkovat v tradičním slova smyslu. V každém chrámu jsou před vstupem do nejposvátnějších prostor velké váhy, kde máte možnost „vykoupit“ váhu svého těla různými potřebnými surovinami např. rýží či cukrem a pro ty movité třeba i zlatem. Sednete si na jedné straně a vámi vybraný „polotovar“ je přidáván na straně druhé. Po pečlivé kontrole vyrovnání jazýčků vah, za polotovar zaplatíte a obřad je u konce.
Dokážete si představit aplikovat něco podobného u nás?
Pokračování příběhu naleznete zde.
Fotogalerie:
Invalid Displayed Gallery
