Vzpomínky na Kostariku – aneb jak jsme utíkali před historicky prvním hurikánem na Kostarice – část 1.
Psal se rok 2016, kdy jsem dostala velice zajímavou nabídku na poznávací okruh na Kostarice od našeho lokálního partnera. ,,OK, řekla jsem si, alespoň konečně vstoupím na americkou půdu, byť jen do její střední části!“ Začala jsem shromažďovat nejdůležitější info o této o polovinu méně obydlené zemi než je ČR. O zemi pestrobarevných tukanů, věčně vřískajících vřešťanů, aktivních sopek, tropických lesů a spousta dalších zajímavých úkazů, jsem se dočetla z různých cestopisů a blogů. Dalším bodem v plánování bylo zajištění letenek, pokud možno levně a pohodlně (tak jak to napadne každého smýšlejícího Čecha). Nakonec mi nahrála do karet speciálka vypsaná společností AIR FRANCE, která začala létat do hlavního města San José. Znamenalo to jednu zastávku v městě croissantů a pak frrrr téměř 9000km přes oceán. Program jsem plánovala několik měsíců, než jsem uspokojila své cestovatelské tužby.
V druhé polovině listopadu jsem seděla spolu s přítelem na lince do Paříže a posléze mu dále přes oceán drtila ruku, tak jak to správný aerofobik dělá 🙂 Let byl dlouhý a nepohodlný, plný mých výkřiků, když se letadlo zhouplo při každé turbulenci. Po příletu bylo nutné vystát asi hodinovou frontu na potřebné dokumenty a povinně odevzdat veškeré ovoce z batožiny. Díky několikahodinovým turbulencím se mi točila hlava ještě na pokoji, ale jakmile jsme se ponořili do peřin, bylo to pryč. Do dalšího dne jsme se probudili se zvuky okolní džungle a vyrazili za dobrodružstvím. První zastávka byla v národním parku NP Braullio Carillo, kde jsme se posilnili tradiční kostarickou snídaní, skládající se z pečených sladkých banánů, rýže a fazolí, ananasového džusu z vedlejší plantáže a lokální poctivé kostarické kávy. Místní průvodce nás provedl malým parčíkem, kde jsme slyšeli všemožné zvuky a poprvé viděli 2cm, ovšem prudce jedovatou Pralesničku Šípovou, která svým zbarvením varuje okolní predátory, aby si na ni dávali majzla 🙂
V přístavu jsme se nalodili na rychloloď a během asi 2h plavby jsme se kochali okolním pralesem a všemožným druhem ptactva. Po příjezdu do národního parku Tortuguero, ležící na severním břehu Atlantiku, jsme se ubytovali v roztomilých bungalovech uprostřed džungle. Vřešťani tu vřískali tak, že jste měli pocit, že probíhá rodinná vražda. Po výtečném obědě se spustil prudký liják, který ne a ne skončit. I přesto jsme se zúčastnili prohlídky rybářské vesnice uvnitř parku. Na divoké pláži, která není vhodná ke koupání kvůli silným proudům, jsme měli neskutečné štěstí a narazili na hejno migrujících asi 5-ti cm želviček, které se vydaly na nebezpečnou ovšem velmi důležitou cestu do oceánu. Déšť stále neustával a už jsme zaslechli zneklidňující novinu, že na Kostariku se žene hurikán. Ovšem místní personál byl stále happy jak dva grepy-takže Pura Vida!! Po návratu do našich bungalovů se rozpršelo tak, že přes provazy deště nešlo vidět na krok. Že by předzvěst blížícího se hurikánu? Budíček další den byl velmi brzký, protože lodní výlet za pozorováním ptáků to vyžadoval. Po příjezdu jsme si prošli ještě místní stezku, která protínala džungli a byla jen pár kroků od hlavní recepce. Zde jsme měli možnost vidět gigantické mravence nebo pavouky z čeledi Nefilovitých. Zbytek dne jsem strávila u bazénu a přítel doháněl spánkový deficit. Další den jsme se už loučili s ostrovem, a aby nám nebylo líto dvou propršených dnů, připlul se k nám rozloučit ,,kámoš krokoš“ 🙂
Dalším bodem na mapě bylo vnitrozemí kolem národního parku Arenal, s majestátně vyhlížejícím stratovulkánem Arenal. Svou výškou je podobný Sněžce a jeho poslední aktivita byla kolem roku 2000. Díky perfektnímu kuželovitému tvaru a přilehlému jezeru stejnojmenného názvu, tvoří dokonalé fotogenické a romantické panorama. Když jsme roztáhli závěs našeho apartmánu v resortu Arenal Kioro Suites and Spa, srdce nám zaplesaly blahem. Přímý výhled do tropické zahrady, nad níž se v dáli tyčí majestátní vrchol. Zalezli jsme si do naší privátní vířivky se skleničkou lahodného moku a kochali se tou krásou. Jelikož se hotel nachází v národním parku s vulkanickou půdou, můžete zde narazit na řadu tzv. HOT SPRINGS (neboli termální prameny, obsahující velice prospěšné a léčivé látky). Resort disponuje několika termálními bazénky, tak jsme jejich prospěšné účinky vyzkoušeli na vlastní kůži-a to doslova. 🙂
Další den byl ve znamení adrenalinu. Čekala nás návštěva zábavního parku SKY ADVENTURES, nabízející adrenalinové aktivity v srdci národního parku. Kromě vysutých mostů a zipové dráhy nabízí park slaňování, jízdu na divoké řece nebo kajaky na řece. My si vybrali vyjížďku kabinkou (něco jako lanovka) ke korunám stromů a největší zážitek zipovou dráhu. Ta nabízí 7 stanovišť v různých výškách, kdy nejvyšší dosahuje úctyhodných 200 m a má délku 760 m!! Nic pro akrofobiky!! 🙂 Při prvním ,,kroku“ do prázdna mi málem vyskočilo srdce a vyhrkly mi slzy. Jen co jsem však oči otevřela a dostatečně jsem se vyřvala, připadala jsem si bezstarostně jako pták. To prostě musíte zažít!! Na večeři jsme si zážitky sdělovali s našimi španělskými kamarády a současně sledovali dění kolem hurikánu OTTO. Každopádně nejvíce byli vystrašení turisté, místní se usmívali od ucha k uchu a dále míchali v baru drinky, jakoby se nic nedělo. Prostě PURA VIDA! Jednu změnu jsme však zaznamenali. Vítr naprosto utichl a ptáci jakoby přestali úplně cvrlikat. Nastalo, jak se říká, ticho před bouří. Vzhledem k faktu, že hurikán už byl na pokraji kostarické pevniny, začali jsme už být vážně nervózní a oka jsme v noci nezahmouřili. Naštěstí ranní transfer přijel na čas a tak jsme ,,utíkali“ z trajektoria hurikánu.
