2. část – Vzpomínky na Kostariku – aneb jak jsme utíkali před historicky prvním hurikánem na Kostarice
Začátek příběhu naleznete zde.
Čekala nás dlouhá 4,5 h cesta k Pacifiku…
Celou cestu pršelo a fučelo, ale ještě to bylo v přijatelné normě. Po příjezdu do malého, ale velmi živého městečka hned vedle národního parku Manuel Antonio, nás strach už trochu opustil. Zrovna zapadalo nad oceánem slunce a v pozadí červeného kotouče byly vidět surfující siluety. Náš bungalov, pro změnu v džungli, byl o to zajímavější, že jsme zde narazili na zajímavou exotickou zvěř. Ať už šlo o věčně usmívající a flegmaticky vyhlížející lenochody, vřískající opice nebo divné přerostlé ,,morčata“ tzv. Aguti. Další den nás přivítalo sluníčko, což jsme ani už nepředpokládali a natěšení jak malé děti na Vánoce jsme chvátali na nejbližší menší pláž Biesanz.
Poté, co jsme si dosyta užili moře, jsme se vydali do blízkého městečka Quepos. Prošli jsme se místním trhem až k přístavu a se západem slunce jsme se chtěli vrátit zpět. Ovšem slunce tu zapadá značně rychle a původní myšlenku návratu zpět skrz džungli jsme raději zavrhli. Už samotná cesta k taxíku byla značně dobrodružná. Houfy místních podivínů či gangů, kdoví, každopádně v ten moment jsme tam byli asi jediní turisté. Rychle jsme našli relativně normálně vzhlížejícího taxikáře a doufali jsme, že nás opravdu zaveze na místo určení a nebude po nás vyhlášeno pátrání. Následující ráno jsme stihli naši pláž a poté ještě návštěvu nejoblíbenějšího národního parku Manuel Antonio, který byl rájem všemožného ptactva, plazů, opic a jiných zajímavých druhů. Největší radost a také mým splněným snem bylo na živo (byť jen přes dalekohled) zahlédnout pestrobarevného tukana. To byl zážitek, z kterého jsem žila několik dalších dní, ne-li týdnů. Přítel pro změnu obdivoval různě stočené hady-zejména ty jedovaté, které jste ani běžným okem nezpozorovali, jaké měli důkladné krytí na stromech. Asi dvouhodinovou návštěvu parku jsme zakončili koupačkou na pláži uvnitř parku.
Další den byl opět ve znamení deště, hurikán se přehnal přes Kostariku poměrně rychle a zůstal už ,,jen“ ten déšť. I přesto jsme se odhodlali jít koupat na naši malou pláž, ovšem když člověk neuschne ani na souši, tak ho to až tak nebaví a vrátili se do našeho koloniálního hotelu Parador. Deštivo pokračovalo i další náš předposlední den v této oblasti a tak jsme se rozhodli, že alespoň na večer zajdeme na večeři či drink mimo resort. Daleko jsme však nedošli. Zapomněla jsem se zmínit, že hotel byl opět obklopený docela hustou džunglí, kterou protínala malá příjezdová cesta. Tak si to špacírujeme a zrovna o něčem horlivě diskutujeme, když se přítel zastaví a říká: ,, A co ten 2m had, to ho nevidíš před sebou, že pokračuješ dál?“ No samozřejmě, že jsem ho neviděla, respektive zahlédla jsem ho asi tak na sekundu, než jsem se zběsile rozběhla zpět k hotelu. Krve by se ve mě nedořezal, pomyslím-li na to, že by se mi podařilo na hada šlápnout! Přítel naopak huhlal, že je škoda, že jsem tak rychle vzala roha, protože si jej chtěl pořádně prohlédnout. Já si ještě v posttraumatickém šoku zkoušela vybavit, zda spadal mezi ,,jen“ těch 30 jedovatých hadů ze 150, které se na Kostarice vyskytují. Každopádně z pokoje mě v ten večer už nikdo nedostal.
Poslední ráno u Pacifiku jsme strávili procházkou po stezce, která vedla skrz resort až k romantické vyhlídce s přímým výhledem na moře. Poté následoval přesun do hlavního města San José, kde jsme měli strávit poslední noc. V ten den jsme stihli nakoupit poslední dárky ve formě kávy, kávového likéru, rumu a jiných drobností. Cestou na letiště jsme se náhodou dozvěděli, že bylo zrovna na Kostarice zemětřesení, takže to náš dobrodružný výlet Střední Amerikou dokonale završil. Pura Vida!
